ESPERANTSKÉ MINIMUM


Relativní snadnost esperanta je založena na mezinárodní slovní zásobě, pravidelné mluvnici a pravidelném odvozování. Zřetelnost esperantské výslovnosti zajišťuje použití pouze základních samohlásek (a e i o u), pravopis je fonetický čili podle zásady "piš, jak slyšíš". Základních slov (slovních kořenů) používá esperanto kolem 20 tisíc, odvozenin na 100 tisíc, avšak pro běžné dorozumění stačí kolem 500 až 800 nejdůležitějších slov - systém předpon a přípon umožňuje vytvořit z nich zhruba 5 tisíc odvozenin. Každé podstatné jméno končí v základním tvaru na -o, přídavné na -a, příslovce na -e a sloveso na -i. Podstatná a přídavná jména přijímají v množném čísle koncovku -j, ve 4. pádě navíc v obou číslech -n. Slovesa mají v každém čase pouze jeden tvar, osoby se vyjadřují pomocí zájmen podobně jako např. v angličtině. Přítomný čas má koncovku -as, minulý -is, budoucí -os, podmiňovací způsob -us a rozkazovací -u. Příčestí činná vyjadřují přípony -ant-, -int-, -ont-, příčestí trpná přípony -at-, -it-, -ot-. Těchto 11 koncovek a 6 přípon stačí na vyjádření všech mluvnických vztahů (angličtina jich má ještě méně, protože tvarově nerozlišuje základní slovní druhy: work = práce, pracovní, pracovat). V esperantu vycházejí překlady i náročných uměleckých děl (Don Quijote, Hamlet, Božská komedie). V roce 1995 byla organizace esperantských autorů a překladatelů přijata do mezinárodního PEN-klubu, čímž bylo esperanto uznáno za vyspělý literární jazyk. Odborná literatura vychází v esperantu také, i když za uměleckou pokulhává, což je ovšem u rozvíjejících se jazyků běžným jevem (je to vlastně nejmladší literární jazyk).